Štítek: rozvojové večery

Radovan Dluhý-Smith vyučuje na katedře Rozvojových studií od jejího vzniku v roce 2007. Zde se zaměřuje na region Latinské Ameriky, avšak v rámci předmětu rozvojových teorií sleduje dopady rozvojových projektů na celý svět. Od roku 2015 se věnuje doktorskému studiu na Vídeňské univerzitě. Jeho disertační práce zkoumá souvislosti mezi terorismem a rozvojovou spoluprací.

Rozvojová spolupráce a terorismus je také tématem Rozvojového večera konajícího se v rámci Letní školy rozvojové spolupráce dne 7. září od 19. hodin v interaktivním muzeu vědy Pevnost poznání Olomouc. Událost můžete sledovat na našich FB stránkách ZDE.  Přečtěte si rozhovor jako pozvánku na samotný večer. 

Říkáte, že vztah mezi rozvojem a terorismem je rozporuplný. Rozvojová spolupráce podle Vás ke snížení teroristických útoků nevede. Z jakých důvodů?

Těch důvodů je několik. Za prvé, rozvoj a terorismus jsou velmi složité fenomény a často mění podobu. Co tím mám na mysli? Pár příkladů pro ilustraci. Jeden den můžeš být vnímán velmocemi a médii jako bojovník za svobodu a pak se náhle staneš teroristou. Tak se třeba změnil pohled americké vlády na mudžahedíny v Afghánistánu na konci 20. století. Rozvoj může být stejně zmatečný. Díky rozvojové spolupráci se nám za posledních půl století sice povedlo snížit v mnoha zemích chudobu, vyléčit některé nemoci, ale na druhé straně vznikla obrovská nerovnost, která vede ke zločinnosti a jiným společenským problémům. Podívejte se také na stav životního prostředí. Plasty v mořích, znečištěné ovzduší, klimatické změny, celosvětová eroze půdy, nedostatek pitné vody, atd. Mnohé zdroje uvádí, že kritický stav životního prostředí může být také jeden z příčin současných světových konfliktů. Za druhé, rozvojová spolupráce se nijak nesnaží řešit příčiny problémů ve společnosti, ale spíše pracuje s jeho symptomy. V rámci rozvojových projektů postavíme školu, vykopeme studnu, ale už neřešíme, proč ta minulá škola byla rozbombardována, nebo proč je region bez vody. A konečně za třetí, jak uvádí zpráva mezinárodní organizace MercyCorps, která pracuje ve více než 40 nestabilních zemích světa, rozvojové projekty s příliš úzkým záběrem, bez multisektorálního efektu, často zvyšují frustraci a hněv mezi mladými lidmi a mohou naopak vést k jejich radikalizaci.

Je teroristickým útokům vůbec možné zabránit?

Zabránit teroristickým útokům lze pouze za podmínky, že západní demokratické velmoci přestanou hrát dvojí hru. V mainstreamových médiích se nám servíruje, jak např. USA nebo Velká Británie bojují proti terorismu, přitom různým způsobem podporují autoritativní režimy či radikální hnutí. A už vůbec se veřejně nediskutuje, jaký je terorismus obrovským byznysem pro vojensko-průmyslový komplex. Kromě toho, není možno skoncovat se současným terorismem cestou násilí. Šéf CIA, John Brennan, v červnu 2016 přiznal, že ačkoliv západní vlády utratily miliardy dolarů v rámci strategie „války proti terorismu“ a zneškodnily desetitisíce teroristů, mají radikální teroristická hnutí více a více stoupenců. Musí se přejít k politickým rozhovorům a diplomacii. A konečně, světové velmoci musí začít plně respektovat mezinárodní právo a mezinárodní organizace a nejednat na základě vlastních ekonomicko-politických zájmů.

Co podle Vás patří mezi hlavní příčiny terorismu?

Globální terorismus je příležitostí pro vojensko-průmyslový komplex nahromadit obrovské finanční zisky a ovládnout svět. Už před více než půl stoletím, americký prezident Dwight Eisenhower, varoval před propojením politiky a komerčních zájmů – vojenských korporací, bank a ropných společnosti. Ron Paul, jeden z republikánských kandidátů na prezidenta v minulém volebním období ve sněmovně Spojených států řekl: „V minulých desetiletích naše zahraniční politika byla řízena neokonzervativním imperialistickým radikalismem, profiteeringem (honbou za ziskem) ve vojensko-průmyslovém komplexu, špatně koncipovaných altruistickým internacionalismem, obchodním pojetím spjatým k potřebě ovládat přírodní zdroje a slepou oddaností k mnohým vládám na Blízkém Východě.“ Na úplně druhé straně amerického politického spektra, Noam Chomsky, americký vědec, filozof a kritik před pár lety uvedl, že existuje celkem jednoduchý způsob jak skončit s terorismem a to tím, že západní státy a to především USA přestanou být jedním ze samotných účastníků terorismu. Je to možná šokující zjištění, ale hlavními propagátory teroristických útoků od druhé světové války byly světové velmoci, a to nejenom Sovětský svaz či Čína, ale tedy také Spojené státy americké a některé západní evropské vlády. Uznávaní odborníci na globální terorismus demonstrují na mnoha příkladech z historie, že státní terorismus byl po desítky let největší hrozbou pro civilizovaný svět. Mnoho vojenských operací v druhé polovině 20. století přímo podporovaných Spojenými státy a západními evropskými vládami v Latinské Americe, Africe a Asii, při kterých zahynuly statisíce nevinných lidí, často splňovaly podmínky teroristických činů. Když se podíváme do současnosti, tak zjišťujeme, že i radikální islámské teroristické organizace, jako např. Al-Qaeda či ISIS, byly postaveny na nohy díky bohaté vojenské a další finanční podpoře především Spojených států a Velké Británie. Jeden příklad za všechny. V ropě se topící Saudská Arábie, která již mnoho let podporuje radikální islámská hnutí a propaguje islámský extremismus v podobě wahhábismu a salafismu, je blízkým přítelem Spojených států a těší se jeho vřelé vojenské pomoci. No a hlavně díky i této podpoře, z kterých plynou vojensko-průmyslovému komplexu neuvěřitelné zisky, se výše uvedená, dříve bezvýznamná hnutí, stala během posledních pár let neskutečnou teroristickou hrozbou pro celý západní svět.

Jak se liší současné pojetí terorismu v porovnání s minulostí?

Současný terorismus je jiný, protože druhy terorismu různě konvergují. Není dnes úplně jasné, jestli můžeme mluvit čistě o státním terorismu, nebo se jedná o nějaké politické či náboženské hnutí, nebo aktéři teroristických činů jsou zločinecké skupiny nebo patologičtí jedinci. To je možné pozorovat u teroristických hnutí ISIS či Al-Qaeda, která jsou sice druhem náboženského terorismu, avšak obě organizace jsou zapojeny do nelegálního obchodu se zbraněmi, ropou, či drogami, mají politické cíle založit radikální Islámský stát a mnoho jejich stoupenců jsou psychologicky narušení jedinci. Dalším velkým rozdílem jsou moderní technologie, které teroristi využívají jak k získání nových rekrutů, tak k šíření jejich ideologie a především strachu mezi lidmi na celém světě. Díky moderním technologiím se stal terorismus plně globální záležitostí. Teroristický útok může být řízen z centra vzdáleného stovky či tisíce kilometrů.

V srpnu loňského roku odjela novinářka a humanitární pracovnice Markéta Kutilová poprvé do bombardované Sýrie. Do oblasti, kde boj proti přívržencům Islámského státu je každodenní realitou. Do míst, která celému světu nahání hrůzu. Tam, kde slova jako vraždění, únosy, mučení, znásilňování, nálety a strach nabývají pravých významů. Strávila měsíc na frontě a o dění v Sýrii a městě Kobaní, které kurdští bojovníci ubránili před IS, napsala společně s novinářkou Lenkou Klicperovou knihu. V únoru 2016 se do Sýrie vrátila, aby zdokumentovala, jak se situace ve městech proměnila. Teď s přednáškami o dění ve státech sužovaných válkou objíždí republiku a snaží se pomoci Čechům pochopit důvody, které vyhání Syřany z jejich domovů a nutí je stát se uprchlíky.

Máte vůbec čas se bát, když Vám nad hlavou sviští náboje?   

Výhoda je, že nikdy nevidíte kulku určenou vám. Třeba teď v únoru IS ostřelovali naše auto. Když raketa dopadne jen 40 metrů od vás, tak strach samozřejmě cítíte… Pořád si uvědomuji, že ta další už spadnout vedle nemusí.  

Pro novináře je často velmi obtížné získat povolení pro vstup do oblasti, kde zuří válka. Vy býváte obvykle přímo v epicentru bojů. Jak se Vám to daří?

S kolegyní Lenkou Klicperovou jezdíme na sever Sýrie – do Rojavy, což je oblast pod kontrolou Kurdů. Ti nám problémy nedělají. V podstatě nás pustí, kam chceme, ale někdy tomu předchází dlouhé dny vyjednávání a vypití desítek čajů 🙂 Obzvlášť pokud chceme tam, kde probíhají právě boje. Na frontách o tom, kam můžeme, rozhoduje velitel. A často bývá neoblomný. Lenka Klicperová teď žádala víza od Asadova režimu a byla jí zamítnuta.  

Proč jste si vybrala, že budete zrovna novinářka? A co vás vedlo k tomu, že jste dala přednost válečným konfliktům před teplem a zázemím redakce?

Měla jsem v tom jasno už v 17 letech. Tehdy jsem velmi obdivovala novinářku Petru Procházkovou a prostě jsem si řekla, že budu jako ona. Mám ráda výzvy, nepohodlí mi nevadí a miluji improvizaci. Být v terénu mezi lidmi, tam, kde se věci dějí – to je přeci novinařina. Nebo alespoň ta, které se chci věnovat. 

Ve středu 11. května zavítá Markéta Kutilová i do Olomouce. Že Vám stále není jasné, co přesně Islámský stát je a o co usiluje? Jak vypadá boj proti IS? Jak se žije ve městě Kobaní, které se jako první podařilo vyrvat z rukou radikálů?

Informace o rozvojovém večeru naleznete ZDE.

V roce 2003 založil v Brně spolek studentů a pracovníků nevládních organizací Spolek pro Fair Trade a rozvojové vzdělání, který přinesl do České republiky koncept spravedlivého obchodu. Principy Fair trade byly u nás tehdy prakticky neznámé a nejen díky aktivitám spolku dnes mnozí Češi nakupují fair trade výrobky, které lidem ze zemí Asie, Afriky či Latinské Ameriky umožňují pracovat za důstojných podmínek. Členové Spolku pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání ale brzy přišli na to, že jen fair trade „nestačí.“ Přejmenovali se na NaZemi a díky vzdělávacím projektům rozšiřují mezi lidmi povědomí o lokálních i globálních problémech.

Kampaně společnosti NaZemi Ušili to na nás! a Obuj se do toho se zabývají podmínkami panujícími v oděvním a obuvnickém průmyslu. Ty jsou mnohdy tristní – extrémně dlouhá pracovní doba, omezování osobní svobody či nucené dětské práce jdou ruku v ruce s riziky, které s sebou nese zdraví nevyhovující pracovní prostředí, v němž zaměstnanci pracují. A jako odměna jen extrémně nízká mzda, která nepokryje základní potřeby zaměstnanců a jejich rodin.

Více o kampaních i o tom, jaký vliv má každý z nás na pracovní podmínky zaměstnanců oděvního a obuvnického průmyslu ve světě, nám jako ochutnávku k Rozvojovému večeru prozradil člen společnosti NaZemi Petr Mareš.

Co je cílem kampaní Ušili to na nás! a Obuj se do toho?

Primárním cílem je zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců v rámci dodavatelských řetězcích oděvního a obuvnického průmyslu. Samotné kampaně se věnují osvětě a informování relevantních aktérů v České republice. Dále se v rámci kampaní věnujeme apelům směřovaným převážně k velkým firmám, aby přijaly skutečnou odpovědnost za podmínky ve svých dodavatelských řetězcích. Nedílnou součástí je i snaha ovlivnit legislativu (především na evropské úrovni), která zajistí dodržování lidských práv při produkci.

Je patrný vývoj k lepšímu, co se pracovních podmínek zaměstnanců textilních a obuvnických firem týče? Zajímají se společnosti díky probíhající osvětě mezi zákazníky více o osudy a pracovní podmínky svých zaměstnanců?

Posun k odpovědnosti a změně pracovních podmínek je obecně velice pozvolný. Řada firem díky tlaku spotřebitelů téma reflektuje a některé firmy představují i zajímavé projekty, které mohou vést v budoucnosti k dílčím pozitivním změnám. Zatím nelze ale rozhodně hovořit o zásadních změnách, které by měly potenciál změnit stávající systém produkce oděvů a obuvi.

Můžu já jakožto zákazník a nakupující něco ovlivnit? Pokud ano, tak jak?

Zákazník může ovlivnit leccos. Pro oděvní a obuvnické firmy jsou požadavky zákazníků primární. Každý spotřebitel může podpořit konkrétní aktivity neziskových organizací, které se zaměřují především na velké firmy, tedy různé petice a výzvy, které na tuto problematiku cílí. Také může každý šířit informace o tématu ve svém okolí. V neposlední řadě každý zákazník při svém nákupu může zohledňovat etická kritéria, tím myslím jaké sociální a environmentální dopady zákazníkův nákup má.

Pokud chcete vědět víc, klikněte na stránky NaZemi nebo přijďte na Rozvojový večer: Prosím, sedřete nás z kůže, který se koná od ve středu 16. března 2016 od 18:00 v Muzeu umění Olomouc – sále Divadla hudby!