Etiopie je plná bezprostředních a usměvavých lidí

Studentka Kateřina Procházková strávila v roce 2014 několik měsíců v Etiopii, kde jako dobrovolnice pracovala na projektu rozvoje ekoturismu v kolébce kávy, regionu Kafa. Střípky ze života v této rozmanité africké zemi představila v rámci besedy (Za)žít Etiopii v Divadle hudby Muzea umění Olomouc. Těm, kteří se nemohli dostavit, přinášíme obsáhlý rozhovor.

Co tě do Etiopie zavedlo?

Již delší dobu jsem cítila, že bych si jako studentka oboru Mezinárodní rozvojová studia měla na vlastní kůži vyzkoušet práci v terénu, přihlásila jsem se proto do programu GLEN, který nabízí možnost získat zkušenosti prostřednictvím působení v neziskových organizacích v Africe, Asii a Latinské Americe. Původně jsem zamýšlela navštívit Barmu, ale nakonec jsem zvolila Etiopii, kde nebyl takový přetlak zájemců.

Tvému zapojení do projektu jistě předcházela dlouhá cesta. Co tě na ní potkalo?

Po úspěšném výběrovém řízení jsme absolvovali dva týdenní semináře, kde jsme se mimo jiné seznámili se stážisty z dalších zemí, s nimiž jsme měli spolupracovat na jednotlivých projektech. Mými partnery se stali Katka ze Slovenska a Amato z Německa. Nezbytný kolotoč zařizování víz, letenek a očkování uběhl velmi rychle. Do Etiopie jsme s Amatem odletěli již v půli srpna, neboť jsme chtěli během měsíce část země procestovat. Postupně jsme navštívili kláštery v Bahir Dar na břehu jezera Tana, vodopády na Modrém Nilu, hrad v Gonderu, komunitu v Awra Amba, skalní kostely v Lalibele, marocky vypadající Harar a Dire Dawa se stařičkou železnicí do Džibuti. V polovině září jsme se v Addis Abebě setkali s Katkou a společně vyrazili na západ do Bongy, kde jsme měli strávit následující tři měsíce.

Jak se ti po Etiopii cestovalo?

První cesta obyčejným linkovým autobusem pro nás byla opravdovým zážitkem, neboť jeho kapacita byla překročena zhruba o 50 cestujících a všude pobíhaly slepice a jiná zvířena. Etiopané nejsou zvyklí větrat, a tak jsme po dvou hodinách jízdy skoro nemohli dýchat. Po této zkušenosti jsme se i kvůli vyšší bezpečnosti rozhodli využívat spíše soukromých dopravců, u nichž máte své předem rezervované místo a po celou dobu se o vás stará stevardka.

V čem spočívala tvá stáž?

V Bonze jsme se zapojili do programu německé organizace NABU, který byl zaměřen na ochranu biosférické rezervace Kafa. Ohromná biodiverzita místních mlžných lesů a původní kávové porosty vedly k tomu, že byla velká část této oblasti v roce 2010 zapsána na seznam UNESCO. Náplní našeho projektu měl být rozvoj komunitního ekoturismu, přičemž zvláštní ohled byl kladen na dlouhou tradici produkce a zpracování kávy. Mysleli jsme si, že se budeme věnovat tvorbě nabídky pro turisty, školení místních průvodců a evaluaci aktivit tamních turistických operátorů. Podílet jsme se měli i na zprovoznění nového infocentra a dokončení realizace Národního muzea kávy, jehož stavbu financovala etiopská vláda. Realita byla bohužel ovšem poněkud jiná. Po příjezdu jsme zjistili, že projekty jsou sice v plném proudu, ale že místní zaměstnanci jsou naprosto zahlceni a nemají čas se nám věnovat. Bez jejich podpory bylo nesmírně těžké na čemkoli pracovat, neboť jsme dostatečně neznali jazyk ani místní sociální struktury. K tomu, abychom se vůbec zorientovali, získali důvěru lidí a byli tak schopni cokoli zrealizovat, bychom potřebovali podstatně více času.

Má tedy podle tebe program, na kterém ses podílela, smysl?

Určitě. Viděli jsme spoustu projektů, které fungovaly velmi dobře. Problémem toho našeho bylo, že jej řídí lidé z Berlína, kteří do Etiopie moc často nejezdí a nemají tedy přehled, co je opravdu reálné a co ne. Efektivita projektu by se dala snadno zlepšit, a to především v osobě zaměstnance, který by se o stážisty mohl starat a plně využít jejich potenciál.

Poznala jsi Etiopany a jejich kulturu?

Proniknout do etiopské kultury a seznámit se s mnoha lidmi jsem mohla právě díky tomu, že jsme neměli tolik pracovních povinností. Této jedinečné příležitosti jsme se s Katkou rozhodly naplno využít. S místními jsme se potkávaly nejen u kávy a dobrého jídla, ale i na různých slavnostech a oslavách, na které jsme byly zvány. Zúčastnili se několika svateb a dokonce i jednoho pohřbu. Etiopané jsou hodně přátelští a komunikativní, takže nás neustále někdo zastavoval a dával se s námi do řeči. Našli jsme si zde spoustu přátel, se kterými jsme i nadále v kontaktu. Osvojila jsem si základy amharštiny a naučila se vařit řadu etiopských jídel.

Jaká je etiopská kuchyně?

Naprosto odlišná od zbytku východní Afriky. Vůbec se zde nevyskytuje známá kukuřičná kaše ugali, většina jídel se podává s tenkou plackou z kysaného těsta zvanou indžera. Etiopská kuchyně hodně pracuje s luštěninami i dušenou zeleninou a zcela překvapivě je dosti bohatá na maso, které je takřka na denním pořádku.

Region Kafa je pravlastí kávy. Seznámila ses blíže s její tradicí?

Káva je etiopský národní nápoj, který se pije od rána do večera. Když někam přijdete na návštěvu, nejspíše absolvujete tradiční kávový obřad, který se může protáhnout i na několik hodin. Kávová sklizeň probíhá od října do prosince, což mi umožnilo poznat krom pěstování i celý proces jejího zpracování. Kávu mám ráda a bylo pro mě velmi zajímavé zjistit, kolik práce stojí za každým šálkem.

Co v tobě pobyt v Etiopii zanechal?

Především nepřeberné množství zážitků a vzpomínky na krásnou zemi s rozmanitou kulturou a bezprostředními a neustále se usmívajícími obyvateli. Život v Etiopii rozhodně není jednoduchý a lidé se zde musí každý den potýkat s celou řadou problémů. Podpora ze strany státu je jen velmi omezená, proto jsou odkázáni na vzájemnou pomoc v kruhu rodiny, přátel a známých. Vše je postaveno na silných sociálních vazbách. U nás, kde je život o poznání snazší, se často uzavíráme do sebe a nekomunikujeme spolu. Jsem přesvědčena, že právě v tom by pro nás obyvatelé této nádherné africké země mohli být inspirací.